Hlavní strana | See live article

Výchova k umění

Výchovu k umění je možné rozčlenit na výchovu k tvorbě a výchovu k responzi (vnímání, prožívání, chápání uměleckého díla).

Výchova k tvorbě uměleckého díla měla dosud v sobě jistá omezení. Bylo ji možno zahájit - bráno v historických souvislostech - až když člověk na sebe převedl tvořivé kompetence, připisované původně bohu (v původních náboženských systémech se s tvořivostí člověka nepočítá). Úcta k této boží autoritě tvorby se nadále projektovala do představy o talentu umělce - nadání, které je delegováno na člověka vyšší mocí. Teprve v současném pluralistickém přístupu je možné chápat talent a s ním spjatou originalitu jako kvalitu přináležící subjektu z podstaty, na základě jeho neopakovatelné časoprostorové (historické) existence. Talent není již tedy v moci záhadných předurčení, jeho rozvinutí závisí na tom, jak jsme subjektu schopni pomoci odhalit jeho jedinečnost a z ní vyplývající možnosti a jaké mu poskytneme prostředky k jejich vyjádření. Vznik a rozvoj talentu tedy záleží na takto založené schopnosti učitele.

Výchova k responzi, k "porozumění umění", jejíž potřeba nastala v postnáboženské době, je dosud zakládána na dvou principech - klasicistním a romantickém. Klasicistní přístup k umění hledá jeho smysl v naplnění "vyšších", nadosobních cílů, romantický ve vyvolání osobního prožitku.

Interpretace umění na podkladě emancipace subjektu, která se stala dominantní v epoše modernismu, nastolila posléze pluralitu hodnot (někomu se líbí kubismus a jinému umění renesančního typu), v níž je nemožná výchova založená na hodnotách, protože jejich posledním arbitrem se takto zdá být subjekt. Aby bylo možné ve výchově předávat nějaké hodnoty, je třeba oddělit subjektivní úroveň hodnocení (v níž nememůžeme určit, zda větší intenzitu zážitku máme z egyptského či renesančního umění, líbí-li se nám obě) a hodnocení na úrovni sociální struktury, v níž můžeme jasně konstatovat rozdíl mezi představou o prostorovém uspořádání či vyjádření individuální odlišnosti např. mezi pravěkým uměním a uměním renesance a konstatovat růst míry strukturace obrazových znaků právě na základě jejich historických souvztažností. Vychovávat k responzi umění nejen na subjektivním podkladě k estetickému účinku (který je stejně proponován předchozí výchovou, avšak na mimovědomé úrovni), ale i s porozuměním k tomuto historickému vývoji strukturace uměleckých znakových prostředků, znamená především mít uvědomění této strukturace a dostatek příkladů, v nichž ji lze demonstrovat.