Hlavní strana | See live article

Josef Hlávka

Josef Hlávka (15. února 1831 Přeštice u Klatov – 11. března 1908 Praha) byl architekt, stavitel a největší český mecenáš.

Josef Hlávka byl druhorozeným synem nemajetného úředníka rakouského mocnářství. Svému muži Antonínovi jej dala Anna Hlávková, rozená Stachová, ve svém dvacátém devátém roce života.

Otec si naštěstí všiml zájmu syna o architekturu od raného dětství a nechal jej zapsat na pražskou techniku a posléze mu umožnil studovat architekturu ve Vídni. Studium bylo drahé a tak si Hlávka přivydělává o prázdninách na stavbách jako zednický učeň, a to u českého vídeňského stavitele Františka Šebka. Motivem není jen potřeba přivydělat si na studie, ale i touha poznat vedle teorie i praxi, což se mu v budoucnu velmi hodí. Na vídeňské Akademii výtvarných umění Hlávka studuje v letech 1851 – 1854 a má jedinečnou možnost poznávat nejnovější proudy v architektuře šířené většinou z Paříže, a to takovými kapacitami jako byli August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll, Karl Rössner a Friedrich Schmidt. Hlávka se od těchto zvučných jmen naučil velkému stavitelství. Naučí se to tak dobře, že získá státní tříleté stipendium na poznávací cestu po Evropě a když po návratu a v neutěšené situaci po prohrané rakousko pruské válce, nenachází uplatnění jako architekt, stává se z něj velmi úspěšný stavitel.

Začátky podnikání mu velmi usnadní právě František Šebek, který Hlávku před jeho cestou zaměstnával jako ředitele své stavební kanceláře. Natolik si mladého Hlávku oblíbil, že mu při odchodu do penze odkázal celou svou stavební kancelář. Hlávka si velmi brzy vydobývá pověst solidního stavitele. S pověstí pak také velmi slušný zisk, čímž získá základní kapitál pro budoucí podnikání. Pak přichází několik životních šancí, které dokonale využije, a díky kterým se stane jedením z nejbohatších mužů rakouského mocnářství.

Na sklonku roku 1860 mu ministerstvo kultu a vyučování zadává vypracování projektu rezidence řeckokatolického biskupa v Černovcích na Bukovině (dnes Ukrajina) a v roce 1861 vyhrává soutěž na výstavbu Dvorní opery ve Vídni (architekti Opery byli jeho někdejší učitelé August von Siccardsburg, Eduard van der Nüll). Stavět začíná na podzim téhož roku. Vrací se i do Prahy, kde v roce 1862 přijímá zakázku projektu na novou Zemskou porodnici v Kateřinské ulici v Praze(dodnes fungující s nepřetržitou kontinuitou). Vedle velkého kapitálu získává za postavení Dvorní opery osobně od císaře titul stavebního rady a za vlastní architektonický projekt bukovinské biskupské rezidence o velikosti poloviny Versailles obdrží II. cenu na světové výstavě v Paříži v roce 1867. V té době kupuje pro svoji ovdovělou maminku zámek v Lužanech u Přeštic, který – jak se později ukáže – sehraje velmi významnou roli v jeho dalším životě.

Hlávkova stavební kancelář postavila v letech 1860 – 1869 142 staveb. Tím se mohla pochlubit jen málokterá firma. Přestože na to má pan stavební rada lidi, sleduje vždy každou stavbu osobně. K tomu, aby celý tento jmenovaný výčet mohl být postaven, by nestačila jen jeho neuvěřitelná pracovitost. Bez dobře fungující stavební kanceláře by jen těžko uspěl. Základ kanceláře, získaný tak nečekaně a šťastně od Šebka, Hlávka značně zvelebí a rozšíří. Zaměstnává 19 architektů, takže posléze je schopen, díky takto vybavené kanceláři a své neuvěřitelné pracovitosti, mít neustále rozestavěno a vyprojektováno více než padesát staveb najednou, a to často staveb nijak podřadného významu.

Pracovní vypětí, kterému je Hlávka vystaven, neustálé namáhavé cestování mezi Vídní, Prahou a Černovcemi vykonalo své. Jeho mladý organismus dlouho odolával, ale psychická a fyzická zátěž byla neúnosná. Na podzim roku 1869 se dostavuje kolaps a Hlávka náhle ochrnuje na obě nohy. Je to tragédie. Osmatřicetiletý velmi úspěšný muž se ocitá na invalidním vozíku. Další tvůrčí plány je třeba škrtnout, kancelář opustit a odejít do ústraní.

Lužanský zámek, v malé vesničce Lužany, jen tři kilometry od rodného města, se mu stává skvělým útočištěm v jeho těžkém zdravotním stavu. Vedle léčby má Hlávka dost času na přemýšlení o dosavadním životě. Snad právě tiché prostředí zámku uprostřed přírody je mu nápomocno k jeho přerodu z muže, který zatím velké peníze vydělával na mecenáše, který je bude rozdávat. Kolem roku 1880 se jeho zdravotní stav natolik zlepší, že může opět chodit. O dva roky později jej však postihne velká ztráta. Na tuberkulózu umírá jeho žena Marie. Hlávka se na čas vrací do Vídně a zabývá se myšlenkou na prodej zámku. Naštěstí to neudělá.

Ve Vídni zjišťuje, že se nedá vstoupit stejnou nohou do stejné řeky a navíc to finančně nemá zapotřebí. Seznámí se zde však s hudebně velmi nadanou přítelkyní rodiny Antonína Dvořáka Zdeňkou Havelkovou. Ta se posléze stává jeho druhou ženou. Vrací se s ní zpět do Lužan, kde vzápětí přestaví celý zámek do současné podoby nejvíce se inspirující italskou neorenesancí. Požádá Dvořáka, aby pro novou kapli zkomponoval pozoruhodné hudební dílo, dnes známé jako Lužanská mše. Na zámku se tak Hlávkovi podařilo vytvořit nesmírně útulné a okouzlující prostředí pro všechny hosty navštěvující Lužany. Jejich počet se vzrůstajícím Hlávkovým věhlasem mecenáše neustále přibýval a byla to zvučná jména předních osobností tehdejších kulturních, vědeckých i politických kruhů, a to jak z Čech, Moravy, tak i ze zahraničí. Rozsáhlý zámecký park byl velkou inspirací umělcům. Postupně se stával jakousi jejich Mekkou.

Mecenášský věhlas získává Hlávka svým dokonale promyšleným programem zaměřeným, především na kulturu a vzdělanost českého národa. V Lužanech vznikne projekt na založení České akademie, stavbu studentských kolejí, stavbu nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další projekty. Hradí první kompletní překlad Shakespearova díla, podporuje Oskara Nedbala a jeho proslulé kvarteto a výčet by mohl ještě dlouho pokračovat.

Čtyři roky před smrtí završuje Hlávka mecenášské úsilí způsobem, hodným jeho dosavadních skutků. Ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje svým univerzálním dědicem (dětí nemaje) nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti má být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti.

Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní Nadace velkou část Hlávkova odkazu. Je to nejstarší nadace s nepřerušenou kontinuitou u nás.