Hlavní strana | See live article

Evropská unie

Evropská unie (EU) byla vytvořena v roce 1993 Smlouvou o Evropské unii neboli Maastrichtskou smlouvou. Jde o jedinečnou na smlouvě založenou instituci , která určuje a řídí ekonomickou a politickou spolupráci mezi 25 členskými zeměmi.

Table of contents
1 Historie
2 Členství
3 Evropské instituce
4 Podívejte se též na
5 Externí odkazy

Historie

Proces evropské integrace začal krátce po druhé světové válce. Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, oznámil 9. května 1950 plán připravený francouzským obchodníkem a nyní poradcem Jeanem Monnetem. Tento plán navrhoval spojení evropské výroby uhlí a oceli pod společnou správu. Belgie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo přijaly francouzský plán a 18. dubna 1951 podepsaly v Paříži Smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO).

Šest členských států, povzbuzených úspěchem ESUO, se pokusilo rozšířit vzájemnou integraci na vojenskou a politickou oblast. Když tyto pokusy ztroskotaly, členské státy se rozhodly nadále pokračovat pouze v ekonomické integraci. Na setkání v italské Messině v červnu 1955 začalo vyjednávání o dvou nových smlouvách:

Tyto smlouvy byly podepsány stejnými šesti státy 25. března 1957 v Římě (proto se často souhrnně nazývají Římské smlouvy) a nabyly účinnosti v lednu 1958.

Tři smlouvy z 50. let se v roce 1967 začaly souhrnně nazývat smlouvy o evropských společenstvích.

Nejpodstatnější změny v zakládajících smlouvách byly přijaty v Maastrichtu v roce 1992. Maastrichtská smlouva, účinná od listopadu 1993, předložila plán na dosažení ekonomické a měnové unie, dále prohloubila politický rozměr Unie ustavením Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a rozšířila spolupráci v soudní a policejní oblasti. Maastrichtská smlouva také zavedla evropské občanství.

Reformy započaté Maastrichtskou smlouvou pokračovaly v roce 1999 amsterdamskou smlouvou, která dále posílila společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Nejaktuálnější reformy byly přijaty ve smlouvě z Nice, která nabyla platnosti v prosinci 2000 a účinnosti 1. února 2003. Zřejmě nejdůležitějším úkolem smlouvy z Nice je příprava na rozšíření EU až na 28 členů.

Členství

Členem EU se může stát kterákoliv evropská země se stabilní demokratickou vládou, dodržující lidská práva, s fungující tržní ekonomikou a zdravou makroekonomickou politikou. Kandidáti musejí být také schopni přijmout a řídit se současnými zákony EU (tzv. acquis communautaire).

Do současné doby (2003) se EU rozšířila celkem pětkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Velkou Británii. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Poslední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Norsko vyjednalo a podepsalo smlouvu o přistoupení společně s Finskem, Rakouskem a Švédskem, ale norští voliči ji v referendu těsným rozdílem odmítli. Šlo již o druhé odmítnutí členství v Unii - poprvé norští voliči zamítli členství v roce 1973. Norsko ale zůstává členem Evropské asociace volného obchodu. Bulharsko a Rumunsko, které vyjednávaly o členství společně s desítkou budoucích nejnovějších členů, zatím do EU přijaty nebudou.

Evropské instituce

Evropská unie je řízena pěti institucemi: Evropským parlamentem, Radou Evropské unie, Evropskou komisí, Evropským soudním dvorem a Evropským dvorem auditorů. Hlavy států a vlád a prezident Komise se navíc scházejí alespoň dvakrát ročně při summitech Evropské rady, kde se jedná o celkové strategii a politickém směřování Unie. Evropská centrální banka je zodpovědná za měnovou politiku a spravování eura v Ekonomické a měnové unii. Tyto instituce ztělesňují nadnárodní a mezivládní aspekty Evropské unie.

Podívejte se též na

Externí odkazy