Hlavní strana | See live article

Dějiny umění

Slohy v letech 476 – 1914
Název ve světě v Čechách
Raněkřesťanský před rokem 1000 není
Románský 1000 – 1200 1000 – 1250
Gotika 1150 – 1450 1230 – 1500
Renesance 1300 – 1600 1450 – 1620
Baroko 1570 – 1710 1620 – 1740
Rokoko 1710 – 1770 1740 – 1770
Klasicismus 1761 – 1815 1761 – 1815
Romantismus 1818 – 1870 1818 – 1870
Realismus 1870 – 1890 1870 – 1890
Secese 1890 – 1914 1890 – 1914

Periodizace dějin umění podle století neodpovídá normálnímu dělení na století, protože stylu vždy nějakou dobu trvá než se prosadí, nebo svým významem nezapadá do století, v němž jeho díla formálně vznikala. Podle konzervativního pojetí začíná modernismus klasicismem, podle převažujícího až impresionismem, resp. postimpresionismem a symbolismem. V umění se vždy mezi sebou střídají dynamické a statické styly. Po dynamickém baroku následoval statický klasicismus. Ve vnitřním členění slohu je začátek a vrchol statický, zatímco konec je dynamický.

Románský sloh byl na vrcholu mezi lety 1075 – 1125, zejména ve Francii. Vznikl jako důsledek rozmachu klášterů v 10. století, kdy západní Evropa zažívala konečně po temných stoletích období stability. To se odrazilo ve specifické architektuře sakrálních budov. Po 600 letech spánku oživlo monumentální sochařství.

Pojem gotický sloh pochází od italských renesančních umělců, kteří odsoudili předchozí barbarský sloh. Ve skutečnosti nemá s Góthy nic společného. Je to typický sloh vyspělého středověku. Znamenal obnovení městského života. Mocným impulsem byly křížové výpravy do Levanty. Nejdůležitější a nejoriginálnější je gotická architektura, která začíná kolem roku 1120 v Île-de-France, což bylo umožněno investicemi bohatého měšťanstva. Odlehčené oblouky umožnily větší a vyšší budovy než v románském slohu. Nejstarší dochovanou gotickou památkou je klášter Saint-Denis v Paříži, jehož stavba začala v roce 1140. Sochařství sloužilo jako doplněk architektury. Jeho rozvoj začíná až na konci 12. století, kdy se sochy stavají přirozenější, s individualizovanými tvářemi a postavami. Malířství začíná až na počátku 14. století. Filozofie vyvrcholila scholastikou. V pozdní gotice se více stavěly světské stavby. Do roku 1500 gotika zanikla.

Renesance znamená znovuzrození, rozumí se klasického slohu antiky. Jedná se o přechodný sloh mezi středověkem a novověkem. Znamenala prohloubení oživení městského života a větší podíl laiků na náboženském životě. Byla předznamenána selháním univerzalismu katolické církve (avignonské zajetí a Velké schisma) a Římské říše (král / císař neměl reálnou moc). Latina přestala být jedinou řečí vzdělanců. Renesance se zrodila v severní Itálii (Florencie, Benátky a Řím) jako bratrské hnutí humanistů, což byli laici, na rozdíl od dřívějších vzdělanců – kleriků. Jejich intelektuálním světem byl synkretismus. Renesance vyrostla na konci 13. století, inspirována sv. Františkem, který obrátil pozornost od duchovních věcí k světu kolem nás – ke kráse přírody. Nejznámějším umělcem proto-renesance je Giotto (1266 – 1337). Danteho Božská komedie je gotická svým rozvrhem, ale renesační svou náplní. Proto-renesance končí černou smrtí (1348), kdy následné občanské války ukončily zájem o vyšší věci.

Klasická renesance se zrodila v roce 1401, kdy soutěž o zakázku na reliéf bronzových dveří baptistéria sv. Jana ve Florencii přiměla několik umělců ke studiu antického umění v Římě. Zakladatelem renesančního malířství byl Tommaso di Giovanni di Simone Guidi – Masaccio (21. 12. 1401 – 1428), který začal tvořit od počátku 20. let; Filippo Brunelleschi (1377 – 15. 4. 1446) vynalezl perspektivu a jeho dóm florentské katedrály (1420 – 1436) je manifestem renesanční architektury. Mocným impulsem pro rozvoj nového slohu byl vynález knihtisku (1444) a pád Cařihradu (1453), kdy mnoho východních vzdělanců odešlo do Itálie. Scholastika byla opuštěna ve prospěch svobodné kritiky.

Vypálením Říma v roce 1527 začíná úpadek renesance. Svár mezi vírou a humanismem vedl k manýrismu (Mannerism) Vynález olejomalby umožnil malířství i tam, kde pro klimatické podmínky nebyly fresky vhodné – např. v Benátkách.

Barokní sloh v Itálii započal již na konci 16. století. Slovo barocco či barroco znamenalo v umění nepravidelný, bizarrní styl porušující klasické konvence. Pozdější klasikové pro baroko neměli pochopení a označovali jej za úpadkový sloh až do Wölfflinovy studie Renaissance und Barock (1888). Baroko je symbolem protireformace (katolické reformace). Zakladateli baroka jsou Annibale Carracci a Caravaggio, vynálezce šerosvitu. Odlišný charakter má baroko ve Francii, což je způsobeno církevním galikalismem. Francouzské baroko tak má klasicizující charakter. Rovněž v protestantských zemích má baroko odlišnou podobu. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení vysokých paruk přirozených barev.

Rokokový sloh je jako zvláštní sloh uznáván pouze ve výtvarném umění, což je dle mého názoru chyba. Vznikl ve Francii jako reakce na vkus Ludvíka XIV. Velikého a rozšířil se zejména do Německa, Rakouska a Benátek. Začal jako dekorativní styl šlechtických interiérů. Rozpoznávacím znakem je asymetrie. V životním stylu je jeho charakteristickým znakem nošení napudrovaných (bílých) paruk. Život byl ovlivněn vynálezem porcelánu. Typickými barvami byla bílá, zlatá a pastelové barvy. Umění odráželo frivolitu doby.

Klasicistní sloh neboli neoklassicismus se od ostatních oživení antiky odlišuje tím, že místo Říma je vzorem Řecko. Myšlenkově je kladen důraz na racionalismus a ctnost. Je výsledkem osvícenství.

Romantický sloh se zrodil na konci 18. století. Poprvé nebyl všeobecný, neboť zasáhl jej avantgardu – umělce. Romantici proto pěstovali kult výlučnosti génia. Romantici odmítli řád, klid, harmonii, vyrovnanost, idealizaci a racionalitu klasicismu. Romantismus zdůrazňuje individualitu, subjektivnost, iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu. Romantismus znamenal zrod nacionalismu a folklóru; obdiv ke středověku. Romantismu předcházel pre-romantismus (1740 – 1789), který znamenal odklon od neoklasicismu směrem k přirozenosti. Sílící střední třída odmítla rokoko jako příliš komplikované a frivolní. Význačným preromantikem byl Jean-Jacques Rousseau. V Británii byl výrazem preromantismu sentimentalismus, v Německu hnutí Bouře a vzdor (1773 – 1781, Sturm und Drang) – Goethe a Schiller. Po roce 1840 romatismus přežíval převážně v hudbě.

Realistický sloh byl jako umělecký program přijat v letech 1850 až 1880. Jeho protagonisté odmítli umělost neoklasicismu i romantismu. V centru jejich pozornosti byl život střední a nižší třídy. Filozofickým programem byl pozitivismus. Realismus byl povzbuzen vynálezem fotografie a masovým rozšířením novin. Realistickým malířem byl Gustave Courbet, jehož však mainstream odmítl. K jeho těsným předchůdcům patří Barbizonská škola (1846 – 1861), která se soustředila na venkovské náměty. Honoré Daumier byl spíše kreslíř.

Impresionismus je prvním stylem moderního umění, byť má blízko k realismu. Existoval v malířství, hudbě a literatuře v letech 1867 až 1886, veřejně známým byl od roku 1874. Jeho předchůdci byli Édouard Manet, Eugene Boudin a J. R. Jongkind.

Naturalismus je realismus do důsledků. Jeho první výraz lze nalézt v roce 1863, poslední 1935. Je aplikací přírodních věd (darwinismu) do umění. Umělecká díla se vyznačují determinismem, lidé jsou hnáni pudy a autor se jako pouhý pozorovatel snaží zdržet komentáře.

Symbolismus se zrodil ve francouzském básnictví na konci 80. let jako revolta proti Parnasu, ačkoliv měl již několik předchůdců (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud a Mallarmé – potomní vůdce symbolistů). Básníci se snažili zachytit mystérium hlubšího života. Odpůrci byl symbolismus označován jako dekadence (= úpadek). Jeho znakem byl volný verš. Od roku 1900 hnutí upadalo.

Secesní sloh kvetl v letech 1890 až 1910. Byl posledním univerzálním slohem. Existoval v užitém umění a architektuře. Vznikl v Anglii. Je ornamentální a asymetrický.

Art Deco (1920 – 1940) se omezil na užité umění a architekturu.

Podívejte se též na