Hlavní strana | See live article

Česko

Česká republika (Česko) je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Česko hraničí s Německem (810 km) na západě, s Rakouskem (466 km) na jihu, se Slovenskem (252 km) na východě a s Polskem (762 km) na severu. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU). Historické země Česka jsou Čechy, Morava a české Slezsko.

Česká republika
Jazyk čeština
Hlavní město Praha
Státní zřízení republika
Hlava státu prezident Václav Klaus
Předseda vlády Vladimír Špidla (ČSSD)
Rozloha 78 866 km2
Počet obyvatel
- hustota zalidnění
cca 10 250 000 (2003)
cca 130 obyv./km2
Měnová jednotka česká koruna (CZK) 1 Kč = 100 haléřů
HDP přepočtený na paritu kupní síly
na 1 obyvatele
15 300 USD (odhad 2002)
Mezinárodní kód země CZE
Mezinárodní SPZ CZ
Časové pásmo GMT +1 (v létě +2)
Národní hymna Kde domov můj
Internetová doména země .cz
Telefonní předvolba 420

Table of contents
1 Dějiny
2 Politický systém
3 Administrativní rozdělení
4 Zeměpisné podmínky
5 Ekonomika
6 Obyvatelstvo
7 Kultura
8 Podívejte se též na
9 Externí odkazy

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka

O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů.

Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary.

Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV V 15. století české země výrazně oslabily husitské války.

V roce 1526 definitivvně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenstrace místordžích se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů.

Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci.

Po porážce Rakouska–Uherska; v první světové válce (19141918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska.

V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek "socialistická". Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.

Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka

Česká republika je parlamentní demokracie a její hlavou je president, volený každých pět let Parlamentem. President jmenuje ústavní soudce, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony. Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy.

Český parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.

Administrativní rozdělení

14 krajů

Kraj Krajské město Obyvatel (2001)
Hlavní město Praha Praha 1 160 118
Středočeský Praha 1 125 735
Jihočeský České Budějovice 624 778
Plzeňský Plzeň 549 369
Karlovarský Karlovy Vary 303 761
Ústecký Ústí nad Labem 819 442
Liberecký Liberec 427 418
Královéhradecký Hradec Králové 548 698
Pardubický Pardubice 506 849
Vysočina Jihlava 517 959
Jihomoravský Brno 1 122 759
Olomoucký Olomouc 637 401
Zlínský Zlín 593 458
Moravskoslezský Ostrava 1 264 347

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územnní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo.

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

Naopak směrem nahoru se některé kraje sdružují do oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být partnery Evropské unie při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti Střední Morava. Oblasti Praha, Střední Čechy a Moravskoslezsko jsou tvořené jediným krajem.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km).

Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy).

Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m.

Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země.

Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka

Česko má jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích (restituce, malá privatizace, velká privatizace), restrukturalizaci a technologické modernizaci. Česká ekonomika se zotavovala z recese od poloviny roku 1999. Růst v letech 20002001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, velkým přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém by v budoucnosti mohly způsobit vysoké rozpočtové deficity. S potížemi se také potýká doprivatizace státních podniků.

Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů).

Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví.

Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka

Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace.

Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva.

Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura

Podívejte se též na

Externí odkazy


 
Evropská unie (EU)
Belgie | Česko | Dánsko | Estonsko | Finsko | Francie | Irsko | Itálie | Kypr | Litva | Lotyšsko | Lucembursko | Maďarsko | Malta | Německo | Nizozemsko | Polsko | Portugalsko | Rakousko | Řecko | Slovensko | Slovinsko | Španělsko | Švédsko | Velká Británie

Severoatlantická aliance (NATO)
Belgie | Bulharsko | Česko | Dánsko | Estonsko | Francie | Island | Itálie | Kanada | Litva | Lotyšsko | Lucembursko | Maďarsko | Německo | Nizozemsko | Norsko | Polsko | Portugalsko | Rumunsko | Řecko | Slovensko | Slovinsko | Španělsko | Turecko | USA | Velká Británie

Státy v Evropě
Albánie | Andorra | Belgie | Bělorusko | Bosna a Hercegovina | Bulharsko | Česko | Dánsko | Estonsko | Finsko | Francie | Chorvatsko | Irsko | Island | Itálie | Lichtenštejnsko | Litva | Lotyšsko | Lucembursko | Maďarsko | Makedonie | Malta | Moldavsko | Monako | Německo | Nizozemsko | Norsko | Polsko | Portugalsko | Rakousko | Rumunsko | Rusko | Řecko | San Marino | Slovensko | Slovinsko | Srbsko a Černá Hora | Španělsko | Švédsko | Švýcarsko | Turecko | Ukrajina | Vatikán | Velká Británie
Závislá území: Faerské ostrovy | Gibraltar | Guernsey | Man | Jersey